Začínej myšlenkou na konec

Možná někomu není hned na první pohled jasné, o čem bude dnešní kázání, ale slibuji vám, že se pokusím, aby bylo praktické. Můžeme začít hned několika příklady ze života, kdy začínáme myšlenkou na konec. Tak třeba, když si chce někdo postavit dům, věnuje na začátku velkou pozornost, hodně času a námahy tomu, že si vykreslí do co největších detailů, jak má jeho nový dům vypadat, k čemu mají sloužit jednotlivé místnosti, jaké materiály jsou nejvhodnější, jací dodavatelé jsou dostupní, kde mi dají nejlepší hypotéku, na jakém pozemku budu stavět a mnoho dalších věcí. Přišlo by nám absurdní, pokud by se stavitel jeden den rozhodl, že začne stavět dům a druhý den už na prvním místě, na které narazí, začal kopat do země. Stejně tak, když třeba Ondra chce zdolat nějaký horský vrchol, tak začíná myšlenkou na konec, na to, kam se chce dostat a podle toho plánuje, čím pojede, co si sbalí, jak bude trénovat před cestou, koho vezme s sebou, v jakém období je nejlépe vyrazit, jak si zařídí dovolenou, jak to domluví s Katkou, aby ho pustila atd.

Prostě u některých věcí z našeho přirozeného světa nám nepřijde nic divného na tom nejdřív se pořádně podívat na svůj cíl a pak podle něj zvolit cestu. Možná je to i tím, že máme zkušenosti a ty nám jasně ukazují, že špatně naplánovaná cesta nebo nepromyšleně postavený dům zavání velkými problémy. Ale jak je to s duchovními cíli a cestami? Proč je pro nás těžké se podobně prozíravě chovat i v zásadních životních oblastech?

Co nám Boží slovo říká o cílech, které si máme klást?

Jasné vyjádření najdeme: v 2 Korintským 3:18

Na odhalené tváři nás všech se zrcadlí slavná zář Páně, a tak jsme proměňováni k jeho obrazu ve stále větší slávě – to vše mocí Ducha Páně.

Z tohoto verše vidíme, že naším cílem má být dorůstat do Ježíšovy podoby, odrážet jeho slávu, nechat Ducha svatého, aby nás stále víc a víc proměňoval.
Podobné vyjádření najdeme v Židům 12:1

Proto i my, obklopeni takovým zástupem svědků, odhoďme všecku přítěž i hřích, který se nás tak snadno přichytí, a vytrvejme v běhu, jak je nám uloženo, s pohledem upřeným na Ježíše, který vede naši víru od počátku až do cíle.

V tomto verši jasně čteme, že máme žít s jasným vědomím cíle, s pohledem upřeným na Ježíše. Dokonce tu Pavel přidává další aspekt a to ten, že nás na naší cestě za dosažením cíle sleduje velký zástup svědků
A do třetice Jan 3:30

On (myšleno Ježíš) musí růst, já však se menšit.

To říká Jan Křtitel, ale spolu s ním to můžeme vyznávat i my dnes. Je to jednoduchý a praktický cíl, čím je mé staré přirozenosti méně a Ježíšova charakteru ve mně více, tím jsem blíže svému cíli. Problém tedy nebude v tom, že bychom cíl neznali, že by nás Bůh nechával v nejistotě, kam má náš život směřovat. Proč je tedy pro nás tak těžké mít tento cíl před očima a podřizovat mu svůj každodenní praktický život?
Dívat se na cíl svého života totiž znamená dívat se na svou smrt, být konfrontovaný s konečností svého života tady na zemi. Když o smrti přemýšlím, dotýkám se nutně její nevyhnutelnosti a každodenní blízkosti. Vyvolává to tak velký strach a nepříjemné pocity, že to obvykle nebývá časté téma našich myšlenek. V drtivé většině dnů žijeme tak, jako by smrt neměla nikdy přijít. Když by se nás někdo zeptal, jestli zemřeme, tak by naše hlava odpověděla, že samozřejmě ano, ale naše srdce většinou tento fakt zdařile ignoruje a popírá. Často žijeme tak, jako bychom měli na všechno spoustu času, jako bychom si mohli dovolit odkládat důležitá rozhodnutí, neřešit problémy, čekat na příhodnější okolnosti. A mezitím nám život pozvolna protéká mezi prsty a spěje neodvratně ke konci. V minulých dvou kázáních jsme se zabývali odpuštěním a to je přesně něco, co rádi odkládáme, protože žijeme v mylném přesvědčení, že na řešení bolavých vztahů máme spoustu času, že to do smrti určitě stihneme. Šalamoun říká v knize Kazatel, že:

Kazatel 7:4: Moudrý člověk se nevyhýbá myšlence na smrt.

Přesto spousta lidí se myšlence na smrt vyhýbá a pak na sklonku svého života hodnotí, jak žili.

Možná by vás zajímalo, čeho podle výzkumu lidé nejvíc litují, když jsou na smrtelné posteli. Není to výzkum zaměřený na křesťany, ale i tak se obávám, že mnoho z toho platí i pro nás. Co by si tedy umírající nejvíc přáli změnit?

  • Přál bych si, abych měl odvahu žít život autenticky, sám za sebe, ne život podle očekávání druhých.
  • Přál bych si, abych býval tolik nepracoval – toto je mnohem častěji lítost mužů než žen
  • Přál bych si, abych býval měl více odvahy vyjádřit to, co skutečně cítím – na konci lidé často litují, že neprojevovali dostatečně lásku těm, které milovali, ale také, že nechávali být svoje křivdy a neodpuštění.
  • Přál bych si, abych zůstal více v kontaktu se svými blízkými a přáteli – dobré vztahy se nakonec ukážou jako to zásadní pro spokojený život, vyžadují péči, energii, čas. Je to důležitá otázka pro nás, jak žijeme vztahy s těmi, kteří jsou pro nás důležití.
  • Přál bych si, abych si dovolil být šťastnější – na konci života člověk vidí jasněji, že se možná trápil a byl nešťastný z věcí, které nestály za to.

My se teď společně vrátíme k tomu prvnímu a nejčastěji vyslovovanému přání. Přál bych si, abych měl odvahu žít život autenticky, sám za sebe, ne život podle očekávání druhých.

Když totiž ztratíme ze zřetele cíl svého života – Ježíše a dosahování jeho plnosti, tak se snadno stane, že začneme žít život podle představ někoho jiného, které jsme přijali za své. Třeba „Táta mi vždycky říkal, že jsem budižkničemu.“  „Máma ze mě chtěla mít hodnou holčičku, která je ke všem milá a nikdy se nevzteká.“ „Šéf do mě pořád hučí, že nesmím udělat nikdy žádnou chybu.“ „Děti říkají, že jsem jejich milovaná maminka, protože se o ně tak hezky starám a všechno za ně udělám.“ Často to jsou přijaté představy přímo ze satanovy dílny: „Ty si žádné odpuštění nezasloužíš, podívej se na sebe, jak pořád dokola hřešíš ve stejných věcech.“ „Ty, že bys měl sloužit ve chvalách?  Jsou tu přece jiní, kteří tu službu zvládnou mnohem líp než ty.“ „O tebe že někdo stojí? Že  by tebe mohl mít někdo rád?“ A tak často žijeme svůj život pod vlivem těchto falešných  scénářů a pak umíráme a už nemáme čas na to všechno dohnat a změnit.  

Jaký tedy je ten Boží scénář pro náš život?

Pojďme se podívat na verš z 1. Korintským 4:1

Proto ať nás všichni pokládají za služebníky Kristovy a správce Božích tajemství. Od správců se nežádá nic jiného, než aby byl každý shledán věrným.

A já dodávám k dnešnímu tématu – Od správců se nežádá nic jiného, než aby byl každý shledán věrným SOBĚ.

Každý z nás je Bohem milovaný, každý dostal jedinečný úkol, své hřivny, které máme rozmnožit, skutky, do kterých máme vstoupit, životy, které máme ovlivnit, lásku, která má být projevena, díl Boží slávy, která má být zjevena zrovna na nás. Když tomuto vkladu nebudeme věrní, nebudeme o něj usilovat, zpronevěříme se tomu nejdůležitější,
co v našem životě stojí za to žít.

Pojďme se podívat do Římanům 12:6 -9

Máme rozličné dary podle milosti, která byla dána každému z nás: Kdo má dar prorockého slova, ať ho užívá v souhlase s vírou. Kdo má dar služby, ať slouží. Kdo má dar učit, ať učí. Kdo dovede povzbuzovat, nechť povzbuzuje.  Kdo rozdává, ať dává upřímně. Kdo stojí v čele, ať je horlivý. Kdo se stará o trpící, ať pomáhá s radostí.

Co tu čteme? – každému byl dán dar podle Boží milosti. Každý z nás má ten dar používat a rozvíjet. Nemáme se na nic vymlouvat, čekat na lepší životní okolnosti, zabývat se něčím jiným, co přijde užitečné nám. Bůh tu ústy apoštola Pavla jasně říká, že každý z nás by měl vědět o svém nadání a to by měl praktikovat. Je to na nás, on nám dary dal, ale my je musíme rozpoznat. Měli bychom být jako správci toho daru shledáni věrným a měli bychom ho rozmnožit, stejně jako věrní správci v podobenství, ze kterého je ta citace.

Jestli přemýšlíte o tom, že to nejde a je to moc těžké, tak se teď společně pojďme nechat povzbudit některými výroky apoštola Pavla, které ukazují, že to možné je:

2 Tim. 4:7 – 8 Dobrý boj jsem bojoval, běh jsem dokončil, víru zachoval. Nyní je pro mne  připraven vavřín spravedlnosti, který mi dá v onen den Pán, ten spravedlivý soudce.

Filipským 3:13 – 14 Bratří, já nemám za to, že jsem již u cíle; jen to mohu říci: zapomínaje na to, co je za mnou, upřen k tomu, co je přede mnou, běžím k cíli, abych získal nebeskou  cenu, jíž je Boží povolání v Kristu Ježíši.

Filipským 1:21 Život, to je pro mne Kristus, a smrt je pro mne zisk.

Na Pavlovi můžeme vidět, že žil život s jasným vědomím cíle. Ve Skutcích čteme o jeho věrnosti vedení Duchem svatým. Vidíme, že jeho rozhodnutí byla v souladu s Božím plánem pro jeho život. Pavel si byl vědomý toho, že jeho skutečné občanství je v nebesích a že tam směřuje.

Tak, teoreticky je nám všem už asi jasné, jaký cíl máme mít, a co obsahuje. A teď se zkusíme na toto téma podívat více prakticky. Připravila jsem takovou názornou ilustraci.

Začneme veršem z Přísloví 3:5 – 7

Důvěřuj Hospodinu celým srdcem, na svoji rozumnost nespoléhej. Poznávej ho na všech svých cestách, on sám napřímí tvé stezky. Nebuď moudrý sám u sebe, boj se Hospodina, od zlého se odvrať.

Provázky
každý představuje jednu důležitou oblast života – vybrala jsem některé z těch, které jsou důležité pro můj život, ale každý si může představit ty svoje – vztah s Bohem, manželství, výchova dětí, služba v církvi. Jsou propojené, smotané, jsou napřeny k Ježíši. Když je Ježíš drží pevně, tak jsou cesty přímé:

Podívejme se teď, co se s každou tou oblastí stane, když se v ní přestaneme dívat na cíl, když nebudeme začínat svoje rozhodování a činy s myšlenkou na konec. Po jednom pustím provázky a ty se zkroutí. Tohle je obraz života dva kroky dopředu, jeden zpátky, jeden do boku… Díky Bohu je to vratný proces – dokud dýcháme. Vždy se můžu zaměřit na konec, na to, čeho chci v Kristu dosáhnout. Cesta se mi pak ukáže a je přímá.

Jít přímo ale není jednoduché, potkáváme se na této cestě s jiným aspektem smrti – a to umíráním sobě samému. Vždycky, když si chceme ulevit, odbočit trochu bokem, tak nám hrozí, že se náš cíl začne zamlžovat a ztrácet.

Na druhou stranu, když jdeme po přímé a úzké Boží cestě, tak Bůh žehná našim rozhodnutím. Já si třeba o sobě vždycky myslela, že jsem spáč. S oblibou jsem říkala, že já jak nespím aspoň 8 hodin, tak se mnou není k vydržení. No, a pak jsme se na skupince bavili o důležitosti ranního ztišení a Duch svatý mě usvědčil z nevíry a z toho, že takovým postojem si akorát blokuju požehnání v této oblasti. A tak jsem do toho šla. Začala jsem si natahovat budík na 6, abych vstávala půl hodiny před dětmi. To u mě odpovídá 7 hodinám spánku. Někdy se vzbudím i bez budíku ještě dřív. Ten ranní čas s Bohem mi moc pomáhá správně si nastavit srdce, než vůbec potkám první živou bytost.

Nebo třeba u výchovy dětí: Jedním z mých výchovných cílů je rozvíjet u našich dětí kreativitu.  V praxi to ovšem často narazí na moji osobní konvenčnost. Třeba když Kuba večer přišel s pyžamovým trikem oblečeným na nohách. Jemu přišlo skvělé, že díky tomuto vynálezu se mu bude ráno pohodlně čůrat dírou pro hlavu. Nejdřív jsem mu to chtěla zarazit a vybídnout ho, ať se převleče, ale pak mi došlo, že jestli chci být věrná svému cíli, tak to nebude vždycky
s kreativními dětmi jednoduché.

Dalším naším výchovným cílem je naučit děti samostatnosti a zodpovědnosti. To je určitě cíl do té chvíle, než si vaše dítko nutně potřebuje prožít svůj první bankrot a chce utratit pracně naspořené kapesné za 3 měsíce za plyšáka, kterých má doma několik. Dovolím mu ho koupit nebo nedovolím? Tak didakticky vám říkám příklady, kdy jsem svému cíli zůstala věrná. Takže jsem Terezku upozornila na to, kolik práce jí dalo peníze naspořit, ale nechala jsem ji, aby se rozhodla sama a ona všechny peníze utratila.

Chci tím říct, že Bůh nás obdařil schopností sebereflexe, takže je dobré se čas od času nad sebou zamyslet, jestli moje deklarované cíle se skutečně odrážejí v tom, jak žiju. Pokud ne, tak doporučuji se rychle podívat na vlastní konec a myšlenka na smrt mi pomůže uvědomit si, co jsem dlužná sobě, druhým, Bohu. Je něco co zanedbávám? Potřebuju nějaký vztah dát do pořádku? Vím o nějakém povolání od Boha, které ignoruju a odmítám do něj vstoupit? Mám něco odpustit nebo někoho o odpuštění požádat? Mám něco napravit? Nedostalo se na přední místa mého života něco, co tam být nemá? Říkám o něčem, že je důležité, a přitom tomu vůbec nevěnuji žádný čas?

Začít myšlenkou na konec můžeme i tehdy, když nás něco čeká a my tím chceme projít dobře. Např. teď začínají prázdniny. Je dobré se dívat na jejich konec a na to, jak je chci prožít, abych tento cíl naplnila. Když to neudělám, tak bude míjet den za dnem a na konci srpna budu mít takový nanicovatý dojem, že se ten čas dal využít nějak líp a že jsem vlastně nestihla to, co je pro mě důležité. Je dobré si udělat plán – koho chci potkat, kolik času věnuju práci, kolik dětem, kolik sobě, co se chci naučit, jaké návyky zpevnit, jakých zlozvyků se zbavit.

Z žádného velkého Božího zaslíbení nic nebude, pokud ho nepřeklopíme do konkrétních cílů a každodenního chování. Bůh může žehnat práci našich rukou a našemu konkrétní jednání. Nemá způsob, jak požehnat naši nečinnost.

Tento způsob života má jednu nezbytnou podmínku – a tou je, že v nás poroste ovoce Ducha, kterým je sebeovládání. Bez něj budeme jen sedět v křesle a říkat si: oooo, to by bylo skvělé, kdybych měla každý den ranní ztišení, to by se mi líbilo znát z Bible hodně nazpaměť, hmmm, to by se mi líbilo, kdybych si byla bližší s lidmi ze sboru.

Jestli někomu teď běží hlavou, že je to dost těžké zformulovat si, o co mi skutečně jde, co považuju za důležité, tak tu mám takové malé cvičení. Představte si, že jdete na pohřeb někomu velmi blízkému, přicházíte do kaple, kde hraje tklivá melodie – dopsat podle knížky. Tato vizualizace vám pomůže ujasnit si, co vnímáte jako důležité.

Pokud si takto v každé důležité oblasti svého života promodlíme cíle, které si ideálně i zapíšeme, abychom se k nim mohli vracet, tak si můžeme být jisti jednou věcí – náš život se zjednoduší, odpadne hodně zbytečností, malicherností, ale i zábavy, planých setkání, neúčelných činností. Začnete si vážit času – Ž 90:12

Nauč nás počítat naše dny, ať získáme moudrost srdce.

Vlasta Pechancová, Apoštolská církev Polička