Svědectví o obrácení Vlasty

Naše rodina formálně patřila k evangelické církvi a moje babička, se kterou jsme žili, chodila každou neděli na bohoslužbu do Radiměře a my děti jsme se účastnily každý pátek vyučování náboženství. Babička nás vždycky lákala na různé bonbóny a dárky, abychom šli v neděli s ní, ale málokdy byla úspěšná. Rodiče chodili do církve jen na velké svátky – Vánoce a Velikonoce. Do života jsem tedy byla vybavena informací, že Bůh je, že je důležitý, že stanovil pravidla, co je a co není správné a tato nařízení je potřeba dodržovat. Nikde jsem ve svém okolí ale neviděla, že by s ním někdo měl blízký vztah, miloval ho, byl s ním každý den a poslouchal ho ochotně a s radostí. Všichni jsme se považovali za věřící.

Moji rodiče se kvůli tátově alkoholismu rozvedli, když mi bylo 13. Odstěhovali jsme se k babičce do Šumperka a opět jsme chodili v neděli do evangelického kostela. Znala jsem zpaměti modlitbu Otče náš, apoštolské vyznání víry, Desatero, Blahoslavenství z Kázání na hoře, 13. Kapitolu 1. Korintským, takže jsme mohla být i oficiálně konfirmovaná a přistupovat k večeři Páně. Nikdo neřešil, zda-li jsem znovuzrozená.

V té době se můj život zmítal v hledání vlastní identity. Hodně jsem četla – hlavně filosofické knihy, seznamovala jsem se z různými pojetími člověka a každou chvíli jsem žila něco jiného – nějaký čas nic nemělo smysl, pak zas bylo potřeba urvat ze života co nejvíc zážitků a co nejvíc se pobavit, pak mě zas oslovovala čistá láska prožívaná ve vztahu, občas jsem četla i Bibli a hledala jsem pravdu o sobě v ní.

A pak Bůh zasáhl. Na recitační soutěži ve čtvrťáku na gymplu jsem šla podpořit jednu svoji kamarádku a ona přednesla text, který mě zasáhl do srdce:

Kdyby si každá nota řekla: hudbu neudělá jedna nota… nevznikla by symfonie.
Kdyby každé slovo řeklo: jedno slovo nemůže vytvořit stránku… nevznikla by kniha.
Kdyby si každý kámen řekl: jeden kámen nemůže vystavět zeď … nevznikl by dům.
Kdyby si každá kapka vody řekla: jedna kapka vody nemůže vytvořit řeku … nevznikl by oceán.
Kdyby si každé obilné zrno řeklo: jedno obilné zrno nemůže osít celé pole … nenastala by sklizeň.
Kdyby si každý člověk řekl: můj projev lásky nemůže zachránit lidstvo… nikdy by na zemi nebyla ani spravedlnost, ani mír, ani důstojnost, ani štěstí.
Řekneš: „Co já zmohu?“
Já ti říkám: „Projevuj lásku opravdovým činem, jedině láska přemáhá utrpení a vůbec nezáleží na tom, že plody své lásky nevidíš.
Říkáš: „Co ostatní?“
Já ti říkám: „I oni mají milovat.“
Pomyslíš si: „A jestliže se tomu vyhýbají?“
„Miluj ještě víc. Ostatní kolem tebe očekávají stejně jako ty, že někdo položí první kámen. Když ty jako první položíš svůj kámen, položí potom i oni svůj. Neboť kdo skutečně miluje, probouzí k lásce ostatní.
Jako symfonie potřebuje každou notu,
Jako kniha potřebuje každé slovo,
Jako dům potřebuje každý kámen,
Jako oceán potřebuje každou kapku vody,
Jako sklizeň potřebuje každé obilné zrnko,
Potřebuje celé lidstvo tebe, tam, kde jsi, jsi jedinečný, a tedy nenahraditelný.

(Povídej mi o lásce, Michel Quoist)

Když dorecitovala, zůstala jsem stát jako opařená. Najednou mi došlo, že můj život byl Bohem stvořený s určitým záměrem, že mám zodpovědnost, jak s ním naložím. V následujících dnech jsem cítila obrovskou vinu za to, jak jsem se chovala, jak jsem svůj život zahazovala. Prožívala jsem současně i Boží lásku, která mi odpouští a zve mě na lepší cestu. Strašně moc jsem po té cestě chtěla jít a prožívat Boží blízkost, svůj život jako smysluplný.

Stará přirozenost má ovšem obrovskou setrvačnost, všichni okolo mě očekávali, že se budu chovat stejně jako dřív, moje nejbližší přátelské vztahy se otřásaly v základech, neměla jsem kolem sebe žádné zralé křesťany, kteří by mi pomohli, takže jsem tak klopýtala vpřed na úrovni svého chabého poznání. Byl to čas velkých změn – maturovala jsem, dělala přijímačky na práva, zamilovala jsem se do Vítka, udělala jsem obrovské dusno v rodině, když jsem odmítla nastoupit na práva do Plzně, protože jsem se dozvěděla, že moje teta, právnička, přijímací řízení uplatila, nakonec jsem se s právy rozloučila úplně a vystudovala sociální práci. Hodně dopředu mě posunula Veronika, moje spolubydlící na koleji, když jsem začala studovat vysokou školu. Na kolejní skupince jsem začala teprve získávat základy života víry a života s Duchem svatým. V té době jsem si taky začala hledat společenství ve Svitavách. I když jsem byla duchovní mimino, tak stejně jsem hned po první návštěvě poznala, že k evangelíkům na bohoslužby Duch svatý nechodí, takže tam nemůžu chodit ani já. Když jsem byla v Praze, tak jsem chodila do Církve bez hranic k Stašku Bubikovi. Nejbližší sbor Apoštolské církve tady v okolí byl tehdy v Hlinsku, skoro 50 kilometrů daleko. Když jsem tam vyrazila na návštěvu, tak mě moc potěšili zprávou, že v Poličce vznikl nedávno nový sbor Apoštolské církve. V něm jsem strávila přibližně 15 let.

I když můj život s Bohem měl své vrcholy a pády, svá slabá a silná období, tak jsem pořád vnímala, že je pro mě připravená cesta a že ta cesta dává smysl. Dodnes si živě vybavuji svoji reakci, když jsem telefonovala svému lékaři a ten mi sdělil, že nemůžeme mít děti, protože Vítek je prakticky neplodný. Vítek byl v té době ještě nevěřící. Dalo by se  čekat, že budu smutná, naštvaná, zklamaná, zoufalá a nevím, co ještě. Jenže první, co mě napadlo, byla myšlenka: „Skvělý, Bůh začíná jednat s Vítkovým životem.“ Vítek se znovuzrodil měsíc před narozením dvojčat, ale o tom již je spíše jeho svědectví :).

Vlasta Pechancová, výběr z kázání dne 9. 4. 2017