Křesťanský desetiboj

Dnes začneme trošku netradičně – a to sportovní lahůdkou. Vzpomíná si někdo, kde se konaly letní olympijské hry v roce 2004? V Athénách. A čím byly pro Českou republiku výjimečné? Pojďme se na to podívat…..

Spustit video se sestřihem vítězného tažení Romana Šebrleho

Většinou pro inspiraci saháme po životopisech velikánů víry, ale věřím, že i desetibojař Roman Šebrle nám může dnes ledasco užitečného předat. A možná zvlášť v tomto povánočním čase, kdy jsme asi všichni zvolnili, odpočívali a s vanilkovým rohlíčkem v jedné ruce a vosím úlem ve druhé zhlédli nejednu pohádku v televizi.

V Bibli najdeme několik míst, kde jsou pro křesťanský život použita sportovní přirovnání – běh do cíle, boxování do prázdna, zápas.

Pojďme se na některé podívat:

Dobrý boj jsem bojoval, běh jsem dokončil, víru zachoval. Nyní je pro mne připraven vavřín spravedlnosti, který mi dá v onen den Pán, ten spravedlivý soudce. A nejen mně, nýbrž všem, kdo s láskou vyhlížejí jeho příchod. (2 Tm 4: 7 – 8)

Nevíte snad, že ti, kteří běží na závodní dráze, běží sice všichni, ale jen jeden dostane cenu? Běžte tak, abyste ji získali! Každý závodník se podrobuje všestranné kázni. Oni to podstupují pro pomíjitelný věnec, my však pro věnec nepomíjitelný.  Já tedy běžím ne jako bez cíle; bojuji ne tak, jako bych dával rány do prázdna. (1 Kor 9: 24 – 26)

Proto i my, obklopeni takovým zástupem svědků, odhoďme všecku přítěž i hřích, který se nás tak snadno přichytí, a vytrvejme v běhu, jak je nám uloženo, s pohledem upřeným na Ježíše, který vede naši víru od počátku až do cíle. (Židům 12: 1 – 2)

Tyto metafory používá především apoštol Pavel a my z toho můžeme usuzovat, že mu sport nebyl cizí. V době, kdy žil, se pravidelně konaly každé 4 roky v řecké Olympii sportovní hry. Jednalo se o velkou zábavnou šou pro celý národ. Sportovci tehdy byli profesionálové, kteří se sportem živili. Těžce a tvrdě trénovali proto, aby získali vypsanou odměnu a vydobyli si čest a uznání. Vítězství v olympijských hrách bylo ceněno dokonce podobně jako vítězství ve válce a sportovcům se stavěli sochy na památku.

Když Pavel mluví o sportu, má před očima lidi, kteří jsou zvyklí odpírat si pohodlí, pravidelně trénují, podřizují svůj každodenní život cíli, kterého chtějí dosáhnout. Sportovci také neustále posunují svoje hranice, zaznamenávají si osobní rekordy a usilují o jejich překonání. Nemohou se nechat rozptýlit a na nějakou dobu se přestat namáhat, začali by ztrácet to, co už vydobyli.  Pavel si dobře uvědomoval, že to jsou cenné vlastnosti i v životě křesťana, bez kterých je jeho životní běh spíš loudavou vycházkou, při které se překážky nepřeskakují, ale obcházejí nebo podlézají, tempo je chvíli vysoké, pak zase nízké, někdy dokonce křesťan běží na opačnou stranu, než je jeho cíl.

Dnešní zamyšlení má proto příznačný název: KŘESŤANSKÝ DESETIBOJ

Pavel totiž Timoteovi píše i toto:

Cvičení těla je užitečné pro málo věcí, avšak zbožnost je užitečná pro všechno a má zaslíbení pro život nynější i budoucí. (1 Tm 4: 8)

A zbožnost, o které tu Pavel mluví, je tvořena jednotlivými duchovními disciplínami.

V klasickém desetiboji, jak jsme ho viděli na začátku s Romanem Šebrlem, je 10 disciplín: Běh na 100 m, skok daleký, vrh koulí, skok vysoký, běh na 400 m, překážkový běh na 110 m, hod diskem, skok o tyči, hod oštěpem a běh na 1500 m. Úspěšný desetibojař tak musí být dobrý ve všech disciplínách – potřebuje rychlost, vytrvalost, sílu, přesnost, mrštnost, dobrou techniku. Nemůže si dovolit říct: Chci být desetibojař, ale házet oštěpem mi nejde, nebaví mě to. Tuhle disciplínu nebudu trénovat a na závodech prostě zapíchnu oštěp do země a jdu dál. A v tom si od desetibojařů můžeme vzít inspiraci. Žádnou křesťanskou disciplínu bychom neměli zahodit pod stůl, i když nás její trénování nebaví a je pro nás namáhavé. Jaké tedy jsou ty křesťanské disciplíny, které bychom měli rozvíjet, aby rostla naše zbožnost užitečná pro život nynější i budoucí?  

Kolik byste řekli, že si jich dneska stručně představíme?

Ano, je to tak, je jich 10. Některé jsou nám bližší, máme v nich hodně natrénováno. Ale věřím, že vás i sebe povzbudím k tomu, abychom věnovali pozornost i těm ostatním. Je to na jedno kázání moc široké téma, a tak dnes půjdeme spíš do šířky než do hloubky, aby se nám ukázal celkový obrázek a pokud se rozhodnete o některé z následujících disciplín dozvědět víc, tak určitě najdete mnohá kázání a knihy, které vám v tom pomohou. Takže, o kterých 10 disciplínách se dneska budeme bavit:

  1. Čtení Božího slova
  2. Studium a rozjímání
  3. Modlitba
  4. Půst
  5. Prostý a střídmý život
  6. Správcovství
  7. Služba
  8. Evangelizace
  9. Uctívání
  10. Vedení deníku

Pojďme se teď podívat krátce na každou z nich.

1. Čtení Božího slova

Tato disciplína je pro křesťana úplně základní a nic ji nedokáže nahradit. Bůh sám skrze Bibli zjevuje, jaký je. Ukazuje nám, jací jsme my, jaké je naše srdce, proměňuje nás. Celá Bible ukazuje na Ježíše a na plán záchrany pro každého z nás. Bible je také hlavním komunikačním způsobem mezi námi a Bohem – těžko můžeme poznat Boží vůli pro naše životy bez čtení Bible. Navíc víme, že Boží slovo je potravou pro našeho Ducha. Stejně jako potřebuje potravu naše tělo, je pro nás důležité číst Boží slovo každý den.

Veškeré Písmo pochází z Božího Ducha a je dobré k učení, k usvědčování, k nápravě, k výchově ve spravedlnosti, aby Boží člověk byl náležitě připraven ke každému dobrému činu. (2. Timoteovi 3:16)

Všecko, co je tam (v Bibli) psáno, bylo napsáno k našemu poučení, abychom z trpělivosti a z povzbuzení, které nám dává Písmo, čerpali naději. (Římanům 15:4)

Nejlépe, když si vyhradíme konkrétní čas, o který už se svou starou přirozeností nebudeme smlouvat. Pomáhá také nějaký systém – někdo si rozdělí Bibli třeba na 3 části a každý den čte kapitolu ze starého zákona, kapitolu z nového zákona a k tomu žalm nebo kousek z Přísloví. Někdo čte celou Bibli od začátku do konce. Máme k dispozici různé Bible s výkladovými poznámkami a komentáře k jednotlivým biblickým knihám – to všechno pomáhá tuto disciplínu rozvíjet a prožívat z ní radost.  Tím se dostáváme k další duchovní disciplíně a tou je:

2. Studium Božího slova a rozjímání nad ním

Číst Bibli každý den, systematicky celý život určitě má svůj smysl i užitek, ale o úroveň dál se dostáváme se studiem přečteného textu a s rozjímáním nad ním.

Kniha tohoto zákona ať se nevzdálí od tvých úst. Rozjímej nad ním ve dne v noci, abys mohl bedlivě plnit vše, co je v něm zapsáno. Potom tě bude na tvé cestě provázet zdar, potom budeš jednat prozíravě. (Jozue 1:8)

Když si přečteme kapitolu z Bible, tak si můžeme odškrtnout na seznamu fajfku a mít splněno. Nebo si můžeme brát ke čtení tužku a papír, zaznamenat si, co nás oslovilo, jaké otázky text vyvolal, jak to mluví do mé aktuální situace. Přes odkazy k jednotlivým veršům se můžeme podívat, s čím dalším v Bibli přečtený úsek souvisí. V biblické konkordanci najdeme další verše ke klíčovému tématu textu. Takto můžeme studovat Bibli po jednotlivých tématech a získávat ucelený obraz toho, jaký je Boží pohled na základní učení o víře, hříchu, spasení, svatosti, poslušnosti apod. Je dobré studovat i dobový kontext textu, který čteme, a do jaké konkrétní situace byl tehdy napsaný.

Užitek studia hodně podpoříme, když se klíčové verše naučíme nazpaměť, abychom se jimi mohli nechat proměňovat ve svém nitru a aby nám je Duch svatý mohl připomenout v situacích, kdy to budeme nejvíc potřebovat my sami nebo pro rozhovor s druhými. Zapamatované Boží slovo se tak stane „mečem Ducha“, jak o tom čteme ve výčtu Boží zbroje v Efezským 6.

Studium hodně souvisí také s poslední disciplínou na našem seznamu zaměřenou na vedení deníku. Je dobré nad prostudovanou částí Božího slova, která nás něčím zaujala, rozjímat. Myslet na ni během dne, nechat svoji mysl i srdce otevřené pro to, co nám chce Bůh k tématu sám říct. Někdo k rozjímání potřebuje být sám doma a sedět se zavřenýma očima, někdo se líp zklidní a otevře Božímu hlasu při procházce v přírodě. Každý z nás si může najít svůj způsob.

Umíte si dělat starosti? Umíte ve své mysli probírat to, čeho se obáváte z různých stran, vykreslovat detaily, tvořit katastrofické scénáře? Cítíte při takové činnosti, jak jste čím dál ubitější a unavenější, jak se čím dál víc bojíte? Pak umíte rozjímat. Akorát duchovní disciplína rozjímání se soustřeďuje na dobré věci, na Boží slovo, na Jeho zaslíbení, jeho myšlení a záměry pro náš život. S takovým rozjímáním přichází do srdce pokoj, důvěra, spolehnutí, bezpečí, vděčnost…

Každopádně je velká škoda si nezaznamenávat, jak ke mně Bůh skrze svoje slovo průběžně mluví. Když si totiž pročteme svoje poznámky zpětně a vidíme je tak s větším odstupem, lépe můžeme pochopit, co nového nás Bůh chce naučit, co nám opakovaně říká do našeho života.

Samozřejmě bez praktické aplikace ubíráme studiu a rozjímání jejich podstatnou součást. Můžeme se ptát po změnách, které Bůh chce dělat v našem životě skrze to, co jsme přečetli a o čem jsme rozjímali z Božího slova. K tomu nám pomáhá i další duchovní disciplína a tou je:

3. Modlitba

Jestli něco definuje křesťana, tak je to kromě studia Bible právě to, že se modlí. Modlitba je výrazem toho, že jsme s Bohem ve vztahu, že s ním trávíme čas, mluvíme s ním, probíráme to, co je pro nás důležité, na čem nám záleží, hledáme cestu dál. Bůh nás dokonce v 1. Tesalonickým 5:17 vybízí k tomu, abychom se modlili neustále.  Představuji si to tak, že ať během dne děláme cokoli a mluvíme s kýmkoli, tak někde na pozadí vnímáme, že Bůh je v tom všem s námi, že Duch svatý nás vede. A pak se část času modlíme i vědomě, třeba právě nad přečteným úsekem Božího slova, o kterém jsme si něco prostudovali a rozjímali o něm. Nebo pocítíme soucit k nějakému člověku a Duch svatý nás vede k přímluvě za něj.

Modlitba je i duchovní zbraň, proto na nás mohou často útočit pochybnosti, které se nás budou snažit odradit a namluvit nám, že naše modlitby jsou k ničemu a nic nezmění. Nebo zaútočí naše netrpělivost a my modlitební zápas vzdáme příliš brzy. Proti modlitbám často stojí i naše pocity – necítíme Boží blízkost, máme pocit, že je Bůh daleko, nepřístupný, vzdálený. V tu chvíli se potřebujeme postavit na pravdy Božího slova – proto je dobré umět třeba tento verš zpaměti:

Proste, a bude vám dáno; hledejte, a naleznete; tlučte, a bude vám otevřeno. Neboť každý, kdo prosí, dostává, a kdo hledá, nalézá, a kdo tluče, tomu bude otevřeno. (Matouš 7: 7-8)

Čím blíže Bohu žijeme, tím více se sjednocují naše touhy s těmi Božími a tím více je i našich modliteb vyslyšeno. Přijímáme Jeho konkrétní vůli a prosíme o to, aby se naplnila v našich životech i v životě těch, za které se modlíme.

Od modliteb je blízko k další duchovní disciplíně a tou je:

4. Půst

Než Ježíš zahájil svoji veřejnou službu, odešel pod vedením Ducha svatého na 40 dní na poušť a tam se postil. Na poušti se odehrál jeho duchovní zápas se satanem a zpět se vrátil už v MOCI Ducha Svatého a v AUTORITĚ Boží začal konat Boží dílo.

V Kázání na hoře pak vidíme, že vyučuje svoje učedníky v tom, jak se modlit a postit.

Z těchto dvou míst můžeme vidět, že pro Ježíše i pro učedníky byly modlitby a půst nezbytnými prostředky jak naplnit Boží vůli. Ježíš jednoznačně očekává, že se jeho následovníci budou postit.

Půst je pro nás důležitá duchovní disciplína, dlužno podotknout, že v dnešní konzumní době asi nejméně oblíbená ze všech 10 vyjmenovaných. Umožňuje nám cíleně upozadit tělo a jeho touhy a dát na první místo Ducha svatého a jeho vedení. Učí nás sebekázni a sebezapření, a to dnes nejsou zrovna ceněné hodnoty.

Půstů je několik druhů a všichni si můžeme na modlitbách najít ten svůj způsob. Důležité je, aby tuto duchovní disciplínu praktikoval každý z nás. Někdo se postí od jídla jeden den v týdnu, někdo obden, někdo vynechá na nějakou dobu vše kromě ovoce a zeleniny (jako Daniel), někdo se může vzdát zrovna toho jídla, které mu bude nejvíc chybět – např. káva, sladkosti, maso. Existují i extrémní formy půstu – něco jako marathon pro běžce – a do těch bychom se neměli pouštět bez uvážení. Mám na mysli půst od tekutin (např. královna Ester nebo Ezdráš, apoštol Pavel) a dlouhodobý půst kolem 40 dnů (Ježíš, Mojžíš, Vítek, Hela, Jirka a mnozí další:)). Na tyto půsty už musí člověk mít jasné vedení Duchem svatým.

Občas Bůh ukáže prstem na nějakou oblast, kde potřebujeme znovu získat kontrolu a změnit svoje priority. Může nás začít zotročovat televize, facebook, peníze, sex, práce, zábava, spánek, knihy. Pak je dobré vyhlásit pro danou oblast nějakou formu půstu a vybojovat tak znovu svobodu.

Půst má mít nějaký konkrétní účel. V Bibli můžeme najít tyto důvody:

  • Zesílení modlitby – půst je duchovní zbraň a způsobuje, že naše přímluvné modlitby mají větší váhu. Např. Když se učedníkům nepodařilo vyhnat zlého ducha z malého chlapce a osvobodil ho až Ježíš sám, vyvolá to v učednících otázku:

 „Proč jsme ho nemohli vyhnat my?“  Řekl jim: „Takový duch nemůže vyjít jinak než modlitbou a postem.“ (Marek 9:28 -29)

Půstem vyjadřujeme svůj zájem o potřeby druhých. Když se podíváme do rozsáhlé kapitoly 58 proroka Izajáše, vidíme, že půst, který si Bůh přeje, je spojen s láskou k lidem okolo nás.

  • Hledání Božího vedení – izraelští králové se postili a v modlitbách se dotazovali na Boží vůli, když byl Izrael ohrožován nepřítelem. Další příklad hledání konkrétní Boží vůle můžeme vidět u apoštola Pavla a Barnabáše:

V každé církvi jim s modlitbou a postem vybrali starší a svěřili je Pánu, v něhož uvěřili. (Skutky 14:23)

  • Vyjádření lítosti – ve starozákonní době půst doprovází zármutek nad situací, která nastala. Např. když se David dozvěděl o smrti Saula a Jónatana, zareagoval takto:

David uchopil svůj šat a roztrhl jej, stejně tak i všichni muži, kteří byli s ním. Naříkali, plakali a postili se až do večera pro Saula a pro jeho syna Jónatana i pro Hospodinův lid, pro dům izraelský, že padli mečem. (2. Samuelova 1: 11 –  12)

V dnešní době můžeme svým půstem vyjadřovat opravdovou lítost nad svým hříchem nebo nad hříchy našeho národa a dát tak najevo svůj zármutek.

  • Prosba o vysvobození nebo ochranu – Příběh královny Ester jsme už zmiňovali. Podobně se zachoval i Ezdráš, když vedl skupinu Židů zpět do Jeruzaléma.

Tam u řeky Ahavy jsem vyhlásil půst, abychom se před svým Bohem pokořili a vyprosili si u něho pro sebe, pro své dítky a i pro všechen svůj majetek přímou cestu. Ostýchal jsem se totiž žádat od krále ozbrojený doprovod a jízdu, aby nám na cestě pomáhali proti nepříteli; řekli jsme králi: „Dobrotivá ruka našeho Boha je nade všemi, kdo ho hledají, ale jeho moc a hněv je proti všem, kdo ho opouštějí.“ (Ezdráš 8: 21 – 22)

Půst úzce souvisí s další duchovní disciplínou a tou je:

5. Prostý a střídmý život

Tato duchovní disciplína by se dala shrnout do známého úsloví, že méně je více. Prostý život přestal být v naší blahobytné, konzumní společnosti běžný. Je tomu právě naopak – čím víc vlastníme, čím víc zážitků si můžeme dopřát, čím víc vyděláváme, tím víc na nás dotírá iluze naplněného života.

Je skvělé, když prozřeme a pochopíme, že Bůh nám nedává zdroje pro uspokojování našich potřeb, ale zaopatřuje nás proto, abychom mohli sloužit ostatním. Prostý život způsobuje dvojitý tah v našem životě:

 – vede nás k vděčnosti za to, co máme, a k závislosti na Bohu místo spoléhání na vlastní majetek a jistoty

– odvádí nás pryč od toho, co nám naše nevěřící okolí říká, že bychom měli mít, abychom byli šťastní.

Rozhodnout se žít střídmě znamená zvyknout si vědomě tlumit naše touhy po získávání dalších věcí, majetku apod. Proto to vyžaduje disciplínu. Chce to trénink, aby si člověk navykl popřemýšlet o  tom, co chce pořídit, jestli to opravdu potřebuje, nebo to je jen  falešná potřeba vedoucí k plýtvání a hýřivosti. Vědomě se zříkat věcí v čase nadbytku míří podobným směrem jako půst a přináší také podobné požehnání, svobodu, spokojenost a štědrost. Ježíš k tomu v Kázání na hoře říká:

Neukládejte si poklady na zemi, kde je ničí mol a rez a kde je zloději vykopávají a kradou. Ukládejte si poklady v nebi, kde je neničí mol ani rez a kde je zloději nevykopávají a nekradou. Neboť kde je tvůj poklad, tam bude i tvé srdce. (Matouš 6: 19 – 21)

Zkuste jen tak na chvíli zavřít oči a přenést se do svého bytu, kolik zbytečných pokladů jste už nashromáždili? Já spoustu….

Tím se dostáváme k další disciplíně a tou je:

6. Správcovství

Jedním z našich největších zdrojů, které máme, je ČAS. Apoštol Pavel nabádá Efezské takto:

Dbejte tedy pečlivě na to, jak žijete;  nežijte jako nemoudří, ale jako moudří; vykupujte čas, protože dny jsou zlé. (Efezským 5: 15- 16)

I my žijeme v době, která by se dala označit jako „dny zlé“. Až do druhého příchodu Pána Ježíše bude naše doba vždycky plná aktivního zla. O čas nás okrádá mnoho věcí ze světa, naší staré přirozenosti i kvůli přímému působení zla. Zloději času mají mnoho podob od nejrůznější zábavy, moderních technologií, koníčků, prázdných rozhovorů ale i třeba nestřežených myšlenek. Pokud necháme naši mysl běžet přirozeně, tak bude směřovat ke zlu a ne ke zbožnosti. Proto je správcovství času disciplínou, která vyžaduje trénink a cvik.

Podobně důležitým zdrojem jsou naše peníze a majetek. Pro zacházení s financemi platí podobné věci jako pro čas. Většina z nás tráví hodně času právě vyděláváním peněz. To, jak s nimi následně zacházíme, vypovídá hodně o naší zralosti a míře zbožnosti.

Když dobře zacházíme se svými zdroji, tak to vytváří dostatek prostoru pro další duchovní disciplínu a tou je:

7. Služba

O službě a o tom, že všichni máme co dát druhým, jsme mluvili nedávno.

Specifickou službou a další duchovní disciplínou je:

8. Evangelizace

Evangelizovat znamená říkat hříšným lidem o Ježíši Kristu, aby ho mohli přijmout jako svého spasitele a sloužili mu jako svému králi v rámci společenství jeho církve.

Tato duchovní disciplína je naší odezvou na Ježíšovo velké poslání:

 A řekl jim: „Jděte do celého světa a kažte evangelium všemu stvoření. (Marek 16:15)

Existují lidé, kteří jsou povoláni do služebnosti evangelisty a věnují se této disciplíně naplno. Nicméně my všichni jsme povoláni k tomu, abychom byli Božími svědky. A pokud cítíme lásku k lidem, tak nás to bude přirozeně vést k tomu, abychom jim evangelium říkali.

Na evangelizaci se dá připravit, jde ji trénovat, získávat v ní zkušenosti, cíleně vytvářet příležitosti. Vždy je to ale Duch svatý, který se dotýká srdce člověka, takže výsledky našeho snažení nejsou úplně v našich rukách. Naše zodpovědnost je využívat příležitosti a předávat pravdivé a úplné evangelium. To, co se stane dál, už je na Bohu samotném a samozřejmě také na svobodě lidí evangelium přijmout nebo odmítnout.

Další disciplínou, ke které se dostáváme, je:

9. Uctívání

Uctívání je nedílnou součástí zbožnosti a vychází z toho, že si uvědomujeme, kým Bůh je. Pojďme se podívat do knihy Zjevení, jak vypadá uctívání v nebi:

A viděl jsem, jak kolem trůnu a těch bytostí i starců stojí množství andělů – bylo jich na tisíce a na statisíce; slyšel jsem je mocným hlasem volat: „Hoden jest Beránek, ten obětovaný, přijmout moc, bohatství, moudrost, sílu, poctu, slávu i dobrořečení.“ A všechno stvoření na nebi, na zemi, pod zemí i v moři, všecko, co v nich jest, slyšel jsem volat: „Tomu, jenž sedí na trůnu, i Beránkovi dobrořečení, čest, sláva i moc na věky věků!“  A ty čtyři bytosti řekly: „Amen;“ starci padli na kolena a klaněli se. (Zjevení 5: 11 – 14)

Uctívání může být i marné a tomu bychom se měli vyhýbat, protože Boha uráží a zraňuje. Pojďme se ještě podívat na text z proroka Izajáše:

Panovník praví: „Protože se tento lid přibližuje ke mně ústy a ctí mě svými rty, ale svým srdcem se ode mne vzdaluje a jejich bázeň přede mnou se stala jen naučeným lidským příkazem, proto i já budu dále podivuhodně jednat s tímto lidem, divně, předivně. Zanikne moudrost jeho moudrých a rozumnost jeho rozumných bude zakryta.“ (Izajáš 29: 13 -14)

Dejme si i my pozor, když uctíváme ve společenství nebo o samotě, aby naše písně, naše díkuvzdání nebylo jen naučenými slovy, ale aby odráželo skutečně postoj našeho srdce.

Dostáváme se k závěrečné, trošku neobvykle disciplíně, a tou je:

10. Vedení deníku

Jen pro představu, mohli byste zvednout ruku vy, kteří si nějakým způsobem zaznamenáváte důležité momenty na své cestě za Bohem?

Tato poslední disciplína podporuje všechny ostatní a umožňuje udržet proces růstu. Pokud si zaznamenáme pro nás důležité skutečnosti, je velká naděje, že se neztratí. Do deníku si můžeme zapisovat oslovení z Písma, z kázání, vyslyšené modlitby, rozhodnutí, ke kterým jsme se odhodlali, důležité rozhovory, setkání, zážitky, ale i myšlenky, pocity. Můžeme si zaznamenávat modlitební potřeby. Cenné je zaznamenat si i svoje pády a neúspěchy a způsob, jak jsme se s nimi vypořádali. To všechno zachycuje naši osobní historii, je zdrojem ponaučení, povzbuzení.

Lépe si díky deníku zapamatujeme Boží působení v našem životě a můžeme si ho tak snáze připomínat – sobě, ale i třeba našim dětem nebo při svědectvích nevěřícím.

Díky deníku taky můžeme sledovat, jak to vypadá s našimi cíli, kterých jsme se rozhodli dosáhnout. Možná i po dnešním kázání někdo z vás bude vnímat chuť posunout se v některé z duchovních disciplín. Pokud si do deníku poznačíte, pro co konkrétně jste se rozhodli, je mnohem větší šance, že to nezapadne pod nánosem dalších dní. Jak říkala Jana minulý týden – je spousta krásných kázání, ale jsou pro nás užitečná jen tehdy, když vypůsobí nějakou změnu v našem srdci. A tu změnu je dobré zachytit.

Ideální jsou každodenní zápisy do deníku, ale svůj užitek přináší i zapisování v jiném režimu. Je to na každém, jaký způsob si pro sebe najde, ale zůstává mnohokrát prokázanou pravdou, že jen na paměť se spoléhat nedá.

 

Všechny tyto disciplíny nám pomáhají udržovat důvěrný vztah s Bohem, být mu blízko, rozumět jeho vedení, prožívat jeho ochranu a lásku a také nést ovoce a budovat Boží království. To, co nám brání trénovat je a růst v nich, je naše povrchnost, lenost, netrpělivost, rychlost doby, nároky těla, sobectví.

Všechny disciplíny bychom chtěli, ale jsme ochotni pro ně udělat jen zoufale málo. Vzpomeňme si na desetibojaře a jiné sportovce. Vstávají brzy, trénují za každého počasí, drží přísnou životosprávu, udržují svoji kondici, poslouchají trenéra – a jaký cíl mají před sebou? Náš cíl je mnohem vzácnější. A přesto, když zazvoní budík na ranní ztišení, kolik z nás ho odloží o 10 minut, převalí se na druhý bok a ještě si poleží?

Začátek nového roku je přirozeně časem nových rozhodnutí a předsevzetí. Možná je čas vzít vážně duchovní disciplíny a posunout se v nich o kousek dál.

Je možné, že v někom z vás teď roste pocit viny za to, že nepěstuje duchovní disciplíny v dostatečné míře. Pokud tento pocit povede k novým rozhodnutím, tak je užitečný. Jen pozor na to, abychom do duchovních disciplín nevstoupili mechanicky a z povinnosti. Bůh není trenér, který nás chce jen ubíjet a nutit dřít – je to on, kdo nám dává sílu, vytrvalost a milost do duchovních disciplín vstoupit a dlouhodobě se v nich rozvíjet. Druhým nebezpečím je, že začneme duchovní disciplíny považovat za prostředek, jak si získat Boží lásku a přijetí. Spaseni jsme z milosti, ne ze skutků, Boží láska je dar, tu si nemůžeme zasloužit. Na druhou stranu se každý z nás jednou postaví před Boží soud a budeme vydávat počet z toho, jak jsme žili, jak jsme naložili s hřivnami, které jsme dostali. To rozhodne o naší nebeské odměně.

Pojďme si na závěr připomenout ještě jedno místo, kde Pavel přirovnává život k běhu:

Nemyslím, že bych již byl u cíle anebo již dosáhl dokonalosti; běžím však, abych se jí zmocnil, protože mne se zmocnil Kristus Ježíš. Bratří, já nemám za to, že jsem již u cíle; jen to mohu říci: zapomínaje na to, co je za mnou, upřen k tomu, co je přede mnou, běžím k cíli, abych získal nebeskou cenu, jíž je Boží povolání v Kristu Ježíši. (Filipským 3:6)

Tak i my dnes můžeme zapomenout na všechny předchozí prohry a neúspěchy v duchovních disciplínách a můžeme se rozhodnout znovu, že do nich chceme vstoupit a rozvíjet se v nich. Kéž nám k tomu Bůh sám dá svoji sílu a odvahu ke změně.

Vlasta Pechancová, Apoštolská církev Polička