Kolik dnů půstu stojí za spasení člověka?

Rád bych se s vámi podělil o svědectví z posledních dnů. Přineslo mi odpověď na otázku, která se stala i názvem tohoto příběhu. Doufám, že se pro mnohé stane i povzbuzením v tom, že se vyplatí duchovně bojovat za své blízké. Na naší straně bojuje přece Vítěz, a to je věc, kterou nemůže prohlásit každý.

Pojďme v příběhu ale pěkně postupně od začátku. Co se týče mé osoby, křesťanem jsem necelé 4 roky a členem Apoštolské církve Polička už také nějaký pátek. Osobně jsem s půstem měl v minulosti již několik zkušeností. A přes to, že se během nich podařilo vybojovat některé věci, žádný z nich  netrval více jak 8 dní. Mohl jsem si na nich ale dobře ověřit pravdivost Kristova známého prohlášení

„Takový duch nemůže vyjít jinak, než modlitbou a půstem.“ (Evangelium podle Marka 9:29).

Věřím, že během těchto půstů si mě Bůh připravoval k jednomu většímu boji.

Jistě každého křesťana trápí, když jeho rodiče či blízcí nežijí v Kristu a často podle toho jejich životy i vypadají. Díky Pánu se můj taťka nedávno stal křesťanem , ale u mamky to bylo mnohem těžší. I přes téměř permanentní modlitby za ní se podařily vždy jen drobné škrábance na postojích, poznamenaných tvrdou katolickou výchovou jejího otce .  Přicházely okamžiky s různými zdravotními problémy, kdy už jsme si mysleli, že uspějeme s modlitbou za uzdravení, ale její oči a srdce byly upnuty k metodám elektroapunktury dr. Jonáše a jeho superdetoxikujících kapiček. Nevyhýbala se ani návštěvám kartářky, i přes to, že tvrdila, že tomu stejně nevěří.

Přibližně před 2 měsíci však do jejího života přišla závažnější zdravotní komplikace, která se projevovala především ve zhoršeném dýchání. První vyšetření nic nedokázala odhalit, přes to se její stav postupně zhoršoval. Jednoho pondělního rána jsem byl veden k tomu, abych vstoupil do půstu, a to do doby než mamka bude uzdravena. Věřím, že načasování bylo poměrně přesné, neboť hned v dalších dnech zdravotní zprávy začaly naznačovat, že se bude jednat o závažné onemocnění.

V několika prvních dnech jsem se snažil půst „táhnout“ z vlastní síly, což je především asi dáno tím, že jsem člověk s pevnou vůlí. Po několika dnech mi ale bylo jasné, že touto cestou to nepůjde a že nezbude, než půst odevzdat do Pánových rukou. Přibližně sedmý den půstu jsem pochopil, že to bude „čtyřicítka“. Vzhledem k tomu, že na jedné z modlitebek našeho sboru jsem přijal, že mamka bude uzdravena, bylo mnohem snazší půst snášet, když jste byl takto povzbuzen a věděl jsem, kam celá situace s onemocněním směřuje.

Během návštěv jsem se za mamku modlil (často i s bráchou) a ji samotnou povzbuzoval k tomu, aby i ona začala volat k Bohu za své uzdravení. Překvapilo mne, že i v situaci poměrně špatného zdravotního stavu stále své naděje směřovala k akupunktuře, tedy z křesťanského pohledu k okultní praktice. Přes to se ale postupně s námi začala modlit „Otčenáš“, který si perfektně pamatovala ze svého dětství, a jednou se i svěřila, že se již i sama modlí.

Vyšetření mamky pokračovala a až druhá bronchoskopie ukázala, že mamka má na plících zhoubný nádor, který chirurgové označili jako neoperovatelný a onkologové jako neléčitelný. Mamce dali týdny až měsíce života. Osobně jsem tušil, že to bude spíše v řádu dnů až týdnů, ale moc jsem to neřešil, neboť v modlitbách za mamku jsem byl stále upnutý k jejímu uzdravení.

Veliké povzbuzení pak přišlo v 37. den půstu, kdy mamka svými ústy mohla přijmout Pána Ježíše a požádat za odpuštění svých hříchů. Vzhledem k tomu, že se postupně zhoršoval i mentální stav mamky, dostal jsem vedení v tom, že při jejím pokání není možné procházet veškerou její minulost, ale je třeba se soustředit pouze na 3 zásadní věci – na odpuštění za to , že svůj život nežila s Pánem, na odpuštění, že k Pánu začala volat pro uzdravení až jako k poslední možnosti a za smíření a odpuštění všem lidem, především mému taťkovi. Mamka s ním byla rozvedená již asi 14 let a to, že si našel jinou ženu, se kterou měl pak i dítě, mu nikdy neodpustila, a  to dokonce ani v situaci, když ji o to osobně v slzách přišel požádat během posledních vánoc. Dodnes si pamatuji její větu „Já už jsem mu spoustu věcí odpustila, ale nedokážu vše.“ Bylo mi tenkrát hned jasné, že tohle je nyní prostor pro Boží moc a sílu, bez které plné odpuštění nebude možné.

Změna u mne nastala ve 40. dnu půstu. Bible nezná půst delší než toto období (samozřejmě jej ale ani nezakazuje) a přes to, že jsem byl připraven to dotáhnout na 41 dní (Ježíš přeci v Jan 14,12 říká „Kdo věří ve mne, i on bude činit skutky, které já činím, a ještě větší…“ a já půst za Boží skutek považuji) nebyl jsem připraven na situaci, že do 40. resp. 41. dne nedojde k mamčině uzdravení. Opět jsem tedy v modlitbě šel za Pánem, aby mi sdělil, co dál. Přijal jsem, že v půstu mám dále pokračovat, ale zároveň jsem ztratil víru v mamčino uzdravení. Pochopil jsem, že Boží plán je jiný a že nyní se boj svádí o to, kam mamka odejde po své smrti. Nejde tedy již o fyzické uzdravení plic, ale o duchovní uzdravení jejího srdce. Ani během opakovaných návštěv, ať ještě v nemocnici nebo následně v hospici, mamka nebyla schopna odpustit taťkovi, a to i přes to, že jsme se společně modlili za to, aby jí Bůh dal k tomu více síly. V neděli náš sbor vstoupil do postně-modlitebního řetězce za mamku a další lidi v našem okolí, kteří jako nespasení aktuálně umírali.

45. den půstu jsem opět jel za mamkou na návštěvu, tentokráte ale přímo s taťkou, aby mohl o odpuštění osobně požádat a mohlo dojít ke smíření na místě. Zeptal jsem se jí, zda-li je toho schopna, načež se mi dostalo odpověď, že ne. Dostal jsem vedení v tom, abychom se opětovně modlili společně „Otčenáš“ a následně jsem mamce vysvětlil, že když žádá, aby Bůh odpustil její viny, jako i ona odpouští svým viníkům, že tím myslí opravdu všechny, kteří jí ublížili. V ten moment se jakoby něco zlomilo a mamka na moji opakovanou výzvu taťkovi odpustila. Do dnes mám před očima tuto situaci a mamky výraz, když to vyslovila. Byla to neuvěřitelná radost a úleva, která se dá slovy těžko popsat.

Druhý den nad ránem jsme byli informováni, že mamka zemřela. Oni mi to sice v telefonátu neřekli, ale já v tu chvíli věděl, že zemřela v pokoji a smířená a že odešla do míst, kam směřují křesťané. Potvrzeno mi to pak bylo i během jejího pohřbu, kdy jsem pociťoval více radosti nad spasením než smutku nad ztrátou blízké osoby.

I v dnešních dnech si zpětně uvědomujeme, jak i na drobných věcech jsme mohli vidět, že celá záležitost byla v plné Boží režii a bylo jen potřeba několik přímluvců, aby Boží vůle mohla být naplněna. Často si také uvědomujeme, jak velký „průšvih“ by to byl, kdyby směr odchodu mamky po její smrti byl opačný a že je to jen Boží milost, která mamce odpustila její hříchy a mně dala sílu do takto dlouhého půstu. Za to, Bože, Ti patří čest, sláva a chvála! Za maminku Ti moc děkujeme!

Pár praktických informací k proběhlému půstu:

  • Půst bez modliteb je hladovka. Půst k modlitbám je možné si představit jako turbo k motoru. Samotné turbo bez motoru je vám k ničemu…
  • Nebojte si říci o modlitby i starší či jiné členy vašeho sboru, jak nás k tomu samotná Bible vybízí.
  • Můj půst byl opravdu nadpřirozený. Během něho jsem neměl žádné fyzické potíže, mohl jsem bez problému vykonávat i těžkou fyzickou práci, neměl jsem hlad (jen chutě, a to tedy na všechno 🙂 )
  • Můj půst byl bez jakéhokoliv jídla pouze o tekutinách (tedy nejenom vody). Je dobré si vnitřně stanovit, jak se budu před Bohem pokořovat a čeho se vzdávám.
  • Člověk je zvyklý na režim dne, který je nejčastěji rozdělen dle jednotlivých jídel (snídaně, obědy, večeře). Po 1-2 týdnů půstu jsem pochopil, že to nemusím nutně měnit. Místo jídel jsem si dával jen teplé tekutiny, což mi docela pomáhalo psychicky a těšil jsem se na ně, stejně jako se běžně těším na jídlo.
  • Nadpřirozený byl i přechod půstu po jeho skončení do normální stravy. Již třetí den po jeho ukončení jsem si mohl dát výpečko-knedlo-zelo na oběd a večer grilované vepřové maso bez jakýchkoliv zažívacích problémů. Domnívám se, že je to dáno tím, že jsem během půstu přijímal rozličné živiny skrze různé džusy, mléko, posilováním probiotiky a především díky Boží milosti! Přechod do běžné stravy u předchozích kratších půstů byl výrazně „bouřlivější“ :).

Vít Pechanec