Jsme solí a světlem pro tento svět?

V každé době jsou křesťané povoláváni ke stále stejnému úkolu – být solí a světlem pro svět, pro lidi okolo sebe. Je to osobní úkol každého z nás, každý, kdo Ježíši patří a vydal mu svůj život, je tím zrnkem soli a malou jiskřičkou světla a naděje pro tento věk temnoty.

Tak, jak bylo Ježíšovým dobrým zvykem, mluvil ke svým učedníkům ve slavném Kázání na hoře formou podobenství. A toto je jeden z Jeho nejznámějších výroků z Matoušova evangelia, 5: 13 – 16:

Vy jste sůl země; jestliže však sůl pozbude chuti, čím bude osolena? K ničemu již není, než aby se vyhodila ven a lidé po ní šlapali. Vy jste světlo světa. Nemůže zůstat skryto město ležící na hoře. A když rozsvítí lampu, nestaví ji pod nádobu, ale na svícen; a svítí všem v domě. Tak ať svítí vaše světlo před lidmi, aby viděli vaše dobré skutky a vzdali slávu vašemu Otci v nebesích.

Zajímavé je, že Ježíš neříká, že se solí země a světlem světa můžeme za určitých okolností teprve stát. Vidíme, že každý, kdo přijme Ježíše do svého života a naváže s ním vztah, získá hned na začátku schopnost být světlem a solí pro své okolí. S tímto darem ale může zacházet různě. Co tedy prakticky znamená být solí pro svoje okolí? Když Ježíš použil toto přirovnání, tak počítal s tím, že ho Jeho posluchači pochopí, že si pod ním představí ty správné vlastnosti.

Pojďme se nejprve podívat na sůl. První a nejvýraznější vlastnost soli je, že je slaná, ochucuje pokrmy a zvýrazňuje ostatní chutě.

Praktická ukázka

Co jsme to vlastně zjistili? Na tomto příkladu jsme si mohli prakticky ověřit, že sůl poznáme, jen když ochutnáme. Stejně tak není na nás na první pohled vidět, že jsme křesťané. To, že patříme živému Bohu, mohou lidé vidět, jen když se podívají na naše životy. Lidé okolo nás sledují např.

  1. Naše vztahy – vidí, jak vychováváme své děti, jak o ně pečujeme, jak uplatňujeme svoji autoritu vůči nim, můžou vidět, jak funguje naše manželství, jestli je hlavou rodiny muž, jestli ho žena v této roli respektuje. Mnohdy je zajímavý pro naše okolí vztah k našim stárnoucím rodičům a to jak o nich mluvíme, jestli je ctíme a prokazujeme jim úctu bez ohledu na jejich slabosti. Hodně jsme také vidět v oblasti práce – jací jsme kolegové, nadřízení, podřízení, jak pracujeme, jaký postoj k práci máme, jak jsme ochotní, jaký vztah udržujeme se svým šéfem, jestli podvádíme apod. Když přemýšlíme o této oblasti, tak se můžeme sami sebe ptát: „Je na mých vztazích vidět, že patřím Ježíši? Mohou lidé při kontaktu se mnou vidět, že Bůh je živý? Dávám prostor Boží lásce, která je vylita do mého srdce, aby se projevovala dál? Žiju v souladu s tím, co vím, že Bible o vztazích říká?
  2. Naše priority – to, co je pro nás důležité, tomu věnujeme pozornost. I to způsobuje, jestli jsme solí a světlem pro tento svět. Vidí nás naše děti číst Bibli nebo časopis o fotbale nebo novou detektivku? O čem rádi mluvíme? Kde je naše srdce? Když jsme např. jeli v sobotu na dovolenou, tak pro nás bylo jasné, že na nedělní dopoledne budeme hledat sbor, kam půjdeme na bohoslužbu, i když to znamenalo nechat ostatní rodiny, aby si vytvořily svůj program bez nás. Ještě těžší to bylo pro moji sestru, která má nevěřícího manžela, ale která mu ukázala, že nedělní čas s Božím lidem je pro ni důležitý. Nechala ho na chalupě i se synem a sešli se společně až odpoledne. I když se mu to nelíbilo, tak určitě zaznamenal, že Bůh je pro ni důležitý. Také to, co máme viditelně doma, ukáže často rychle, co je pro nás důležité. Pamatuju si, jak k nám přišla na návštěvu maminka dětí, se kterými se naše dvojčata zkamarádila ve školce. Mimojiné si prohlížela naši knihovnu. Stačilo jí pár sekund, aby si udělala obrázek, co je pro nás důležité. Naše hodnoty ovlivňují také, jak trávíme svůj čas, co nás těší, o čem přemýšlíme, s jakými lidmi se stýkáme, za co utrácíme. Je dobré mít na paměti, že platí verš z Matoušova evangelia 6:21:

Neboť kde je tvůj poklad, tam bude i tvé srdce.  

  1. Naše reakce na těžkosti – jak reagujeme, když na nás dolehnou těžkosti. Je na naší reakci vidět, že skutečně věříme Božím zaslíbením a Jeho lásce? V Efezským 6:13 čteme:

vezměte na sebe plnou Boží zbroj, abyste se mohli v den zlý postavit na odpor, všechno překonat a obstát.

Každý z nás čelí tlakům, těžkostem, duchovnímu odporu, zkouškám. Jsou to právě tyto těžké dny, které jsou v našem životě nejdůležitější a které nás posunují ve vytrvalosti, důvěře, odvaze a mnoha dalších cnostech. Když těžkostmi projdeme vítězně, tak je to opravdu světlem a solí pro všechny, kdo to vidí.

Naše čerstvá zkušenost z dovolené, kdy jsme se potýkali s rozbitým autem a jeho náročnou opravou, vedla mimojiné i k tomu, že celou tu situaci prožívaly s námi i naše děti. Průběžně jsem jim vysvětlovala náš postoj důvěry opřený o verš  z 1K 10:13 o tom, že Bůh je věrný, chrání nás a nedopustí, abychom tuhle situaci nemohli zvládnout a že už má připravené řešení. Náš Kubík reagoval slovy: „Mami, tak to si musím zapamatovat.“ A já doufám, že si to opravdu zapamatuje, až bude sám čelit nějaké těžkosti.

Shrnula bych to tak, že lidé kolem nás potřebují vidět, že náš život svědčí o dlouhodobé a důvěryhodné integritě toho, co si myslíme, co říkáme a co děláme. 

Pojďme se už jen stručně zamyslet nad dalšími vlastnostmi soli. Kromě toho, že je slaná, tak:

  • Sůl způsobuje žízeň – kontakt s živým křesťanem může vypůsobit i to, že druhý člověk začne toužit po tom, co má on – taky chce žít beze strachu, v bezpečí, ve svobodě od všech zotročení, s bezpodmínečnou láskou v srdci
  • Sůl konzervuje – Pokud jsou křesťané ve svém blízkém okolí i v celé společnosti aktivní, tak působí to, že jsou konzervovány, zachovávány a udržovány zdravé hodnoty, které umožňují přežití společnosti a její stabilitu – např. důležitost manželství, rodiny, úcta k rodičům, péče o staré, chudé, slabé a nemocné
  • Sůl dezinfikuje – i křesťané mohou působit tak, že přinášejí do života druhého člověka očištění od škodlivých věcí, pomáhají mu, aby u Boha našel sílu a odvahu zbavovat se toho, co ho ohrožuje, např. očišťování vztahů odpuštěním, obnova rozpadajících se manželství, svoboda od závislostí a pokušení
  • Sůl narušuje led – stejně tak může kontakt s člověkem, který má skutečný vztah s Bohem, působit na zledovatělá místa v našem srdci – Bůh je ten, kdo může rozpustit naše křivdy a zranění a přinést znovu proudící život tam, kde jsme zamrzli
  • POZOR Sůl způsobuje ostrou bolest – sůl v otevřené ráně bolí, podobně může křesťan způsobovat zbytečnou bolest, když tvrdě a bez lásky poukáže druhému na nějaký biblický princip nebo hodnotu a tlačí ho do něčeho, na co ještě není připravený

Už jsme si řekli, že slanost je dána každému znovuzrozenému křesťanovi v okamžiku, kdy vládu nad jeho životem převezme Ježíš. V textu u Matouše vidíme, že je možné svoji slanost ztratit:

Vy jste sůl země; jestliže však sůl pozbude chuti, čím bude osolena? K ničemu již není, než aby se vyhodila ven a lidé po ní šlapali.

Podobně čteme v Lukášovi 11:35:

Hleď tedy, ať světlo v tobě není tmou.

Jak se to může stát? 

3 důvody (bez nároku na úplný výčet):

  • Pokrytectví – Při rozhovorech s nevěřícími slýchám, že právě pokrytectví církve je to, co lidi nejvíc dráždí a odrazuje. Když člověk žije v kompromisech se svojí vírou, s věřícími se tváří jako věřící a s nevěřícími zase jako nevěřící, nežije v souladu s hodnotami, které deklaruje. Chybí mu právě integrita, o které jsme mluvili dříve. Nechce jít proti proudu, aby někoho nenaštval. Nebo je v jeho životě zjevný hřích, se kterým nejedná a toleruje ho, i když i nevěřící ví, že jeho chování je v rozporu s Biblí. Ve Zj 3:16 čteme:

Ale že jsi vlažný, a nejsi horký ani studený, nesnesu tě v ústech.

Je to vážné napomenutí pro ty, kteří se chovají pokrytecky. V takovém životním rozpoložení je lepší, když člověk o Bohu nemluví a radši zamlčí, že se považuje za křesťana. 

  • Pasivita – Křesťan mlčí a nejedná, když by měl mluvit a jednat. Jsou situace, kdy si někdo žádá náš názor a my víme, jak se na daný problém Bůh dívá. Bojíme se ale druhého zranit nebo naštvat, tak mu raději neřekneme nic. A přitom víme, že se právě v tu chvíli rozhoduje tak, že to nepřinese dobré věci do jeho života. Jde samozřejmě i o to být empatický a citlivý k těžkostem druhého, ale přesto zůstat pravdivý. Hodně nejasných situací x jasné Bůh nikdy nepožehná podvody, krádeže, neodpuštění, potraty, nevěru, násilí.

Pasivita může mít i tu podobu, že zamlčíme chválu Bohu. Vyslyšená modlitba x náhoda, štěstí, naše zásluhy. Mezi nevěřícími se snažím já osobně reagovat na nezaslouženou chválu mých schopností aspoň tak, že říkám: „Díky Bohu, že se to stalo.“

Pasivita se týká i našeho jednání. V Jakubovi 4, 17 čteme:

Kdo tedy umí činit dobré, ale nečiní, má hřích.

Nemůžeme reagovat na všechny situace, vyjadřovat se ke všem problémům světa, ale když vnímáme, že nás Duch svatý vede k tomu, abychom nějakým činem dali najevo, jaký je Boží pohled na věc, tak bychom tento hlas neměli ignorovat.

  • Sebestřednost – někdy druhým nesvítíme a nejsme pro ně solí proto, že jsme moc soustředění na sebe. Sebestřednost určitě roste, když jsme přetížení a unavení a na druhé lidi už nemáme kapacitu. Důvodem může být i to, že se příliš zabýváme vlastním sebeobrazem. Bojíme se odmítnutí od ostatních, ztráty prestiže ve městě nebo na vesnici, posměchu. Někdy nám hrozí i bolestivá ztráta vztahu – třeba s nevěřícím partnerem nebo důležitými kamarády. I to může znamenat, že začneme zatemňovat světlo, které jsme dostali. Sebestřednost nám někdy brání skutečně se soustředit na druhého a slyšet, co nám vypráví. Tolik se zabýváme vlastními myšlenkami, že propásneme příležitost posvítit mu do života. Uvědomíme si třeba až zpětně, že jsme vlastně mohli reagovat jinak.

V Matoušovi se dozvídáme, že sůl, která ztratila slanost, ztratila současně i svoji užitečnost a základní funkci a je pošlapávaná. Nemůžeme se potom divit, že za mnohými posměšky a ústrky, kterým církev čelí, stojí právě pokrytecký a nejednoznačný život nás, křesťanů.

Pojďme se teď podívat blíž na druhou část přirovnání  – tentokrát ke světlu. 

Vy jste světlo světa. Nemůže zůstat skryto město ležící na hoře. A když rozsvítí lampu, nestaví ji pod nádobu, ale na svícen; a svítí všem v domě. Tak ať svítí vaše světlo před lidmi, aby viděli vaše dobré skutky a vzdali slávu vašemu Otci v nebesích.

Už jsme si na vlastní chuťové buňky vyzkoušeli, že slanost není vidět x světlo je viditelné okamžitě Křesťanství je svou podstatou sociální, nemá být žito někde v soukromí a o samotě, má být zřetelné v chování, v postojích, ve vztazích s druhými. Pokusy žít odděleně od společnosti jako poustevník nebo v uzavřené komunitě se čas od času objevují, ale nejsou v souladu s Biblí a mnoha místy v ní. Bez kontaktu s ostatními lidmi není možné realizovat drtivou většinu křesťanských hodnot – není možné odpouštět, projevovat milosrdenství, lásku, štědrost apod. 

Důležité je i upozornění na konci – světlo, které jsme dostali, naše proměněné srdce, dobré skutky, které děláme – to všechno nemá vést k naší slávě, ale k slávě Boží.

Naše cesta za světlem začíná tak, že Bůh posvítí nejdříve do našeho života. Zjeví nám skutečný stav našeho srdce, díky jeho světlu můžeme vidět, jak moc ho potřebujeme. Uvidíme, že nejsme schopni sami nic udělat se svým sobectvím, strachem, pýchou, sebestředností, lhostejností apod. Často to dělá právě přes setkání s křesťanem, který žije život vydaný Ježíši.

Na toto světlo můžeme reagovat pokáním, vyznáním hříchů a přijetím Ježíšovy oběti na kříži. Tím začíná náš nový život, kdy Ježíš začne žít v našem srdci a my se tak staneme sami světlem pro tento svět.

Ani světlo stejně jako sůl nemá pouze pozitivní vlastnosti. V Janovi 3:19 se dočteme:

…světlo přišlo na svět, ale lidé si zamilovali více tmu než světlo, protože jejich skutky byly zlé. 

Být světlem a solí je naše výsada, ale i naše zodpovědnost. Potřebujeme odvahu a vedení Duchem svatým, abychom byli tou solí, která způsobuje žízeň po pravdě a ne tou solí, která způsobuje zbytečnou bolest. Potřebuje lásku, abychom svítili lidem do života, a ne do jejich očí, aby nemuseli před světlem své oči zavřít.

Vlasta Pechancová, Apoštolská církev Polička