Bojujeme dobrý boj víry?

Můj dnešní příběh je o Honzovi, čtyřicetiletém tátovi tří malých dětí, který onemocněl rakovinou žaludku. Nemoc lékaři diagnostikovali v takovém stádiu, kdy už pro Honzu nešlo z medicínského hlediska nic udělat. Z nemocnice ho poslali domů umřít mezi jeho blízkými.  Odhadovali, že mu zbývají týdny až měsíce života. Umíral jako apatický materialista, který nemá žádnou naději a který nevěří v nic a v nikoho. V této náročné době navštívili Honzu a jeho rodinu naši společní přátelé, křesťané, kteří nás pak o jeho těžké životní situaci informovali a požádali nás o pomoc. Bydlím totiž v sousedním městě a mohl jsem tak být s Honzou v intenzivnějším kontaktu než oni s dvouhodinovou dojezdovou vzdáleností. Modlil jsem se a přijal jsem od Pána povolání vstoupit do tohoto vztahu a vykonat v něm Boží vůli.

Upřímně musím říct, že pro mě nebylo vůbec snadné zkontaktovat v podstatě cizího člověka, kterého jsem nikdy nepotkal a o kterém jsem věděl jen to, že je v podobném věku jako já a nachází se ve velmi těžké zdravotní situaci. Současně jsem vnímal, že mám od Boha úkol, abych přinesl Honzovi naději na jeho možné uzdravení a seznámil ho s Ježíšem Kristem, který jediný ho může zachránit nejen pro život tady na zemi, ale hlavně pro věčnost. V souladu se zásadami duchovního boje jsem vstoupil do půstu a začal se intenzivně modlit za naše setkání.

Při mé první návštěvě jsem Honzovi vyprávěl o mé životní dráze, která se před přibližně šesti lety stala dráhou křesťanskou. Říkal jsem mu i svědectví o zázračných uzdraveních, které Ježíš na nás či na našich blízkých učinil (díky Bohu za ně!) a že podobné uzdravení může Bůh učinit i v jeho případě, pokud mu vydá jeho život. Nabídl jsem mu, že jestli opravdu chce, tak s ním vstoupím do duchovního boje za uzdravení a budeme společně hledat Boží plán pro jeho život. Honza o mé nabídce chvíli přemýšlel a nakonec rozhodným hlasem prohlásil: „Taková nabídka se neodmítá!“ A tak jsme šli do toho.

Při dalších společných setkáních jsem vyprávěl Honzovi o Ježíši, o tom, co pro něj vykonal na kříži, o Jeho moci a lásce. Zabývali jsme se i příklady zázračných uzdravení v Bibli, ale i možnými překážkami, objasňovali si i možné příčiny nemocí v životě člověka. Honza o všem poctivě přemýšlel tak, jak byl celý život zvyklý. Výsledkem této služby mé a  jeho blízkého přítele, který nás k němu přivedl, bylo, že Honza vydal svůj život Pánu Ježíši a stal se Božím dítětem. Následně jsme se na několika schůzkách zabývali pokáním podle Zpovědního zrcadla. V nebi měli andělé radost nad hříšníkem, který činí pokání a je usvědčovaný Duchem svatým (Lukáš 15, 10), a já jsem byl povzbuzen k další službě.

Klíčové pro Honzův život se během pokání ukázalo  5. přikázání: „Cti svého otce i matku, abys byl dlouho živ na zemi, kterou ti dává Hospodin, tvůj Bůh.“ Honza měl vztah plný zranění, bolesti, neodpuštění a křivd nejen s oběma svými rodiči, ale i se svým bratrem. Věřím, že Honzovo srdce bylo díky vyznání a odpuštění očištěno, přesto jsem vnímal, že je důležité i jeho osobní setkání s matkou, otcem i bratrem, aby mohla být ta vzácná slova odpuštění vyřčena nahlas a způsobit skutečnou změnu. Byla to dojemná a silná setkání lidí, které dokázala spojit v lásce až blízkost Honzovy smrti.

Noc po setkání s rodiči byla bouřlivá – Honza vyzvracel divný krvavý chuchvalec a i já, o 20 km vzdálený, jsem nespal a cítil jsem, že se v duchovních oblastech odehrává zápas. Následně se Honzovi  zprůchodnila střeva, která už několik měsíců nefungovala, což bylo pro nás v jeho okolí dalším povzbuzením a znamením, že jsme na dobré cestě.

Za Honzu průběžně bojoval na modlitbách celý náš sbor, a to nejen když navštívil naše nedělní shromáždění. V souladu s Písmem se za něj modlili naši starší a vkládali na něj ruce. Honza vždy při modlitbách cítil fyzickou úlevu a novou sílu, kterou nikdy nikde jinde nezažíval. Dodnes vzpomínám, jak mne sám žádal při návštěvách o modlitby a vzkládání rukou na něj.

Dva týdny po těchto událostech zemřel. Já i všichni okolo jsme hledali odpověď na to, proč nedošlo k uzdravení jeho nemoci. Možná se Honzův život rozbil o jeho tvrdohlavost, pýchu, lenost, návštěvy asijského léčitele praktikující taoistické „léčebné“ metody, které pokračovaly i po jeho obrácení. Možná jeho poničené srdce nebylo schopné vstoupit naplno do vztahu s Ježíšem, možná měl prostě jen moc málo času na celý proces obrácení. Věřím, že Honza odešel k Pánu a že Bůh ve své lásce a milosrdenství zaopatří i jeho ženu a děti.

A co já? Bůh mi vlil do srdce nadpřirozenou lásku k cizímu člověku, provedl mě čtyřicetidenním půstem, dával mi moudrost a vedení, jak Honzovi a jeho rodině sloužit. Ukázal mi, že Jeho záměry jsou svrchované, že mu můžu věřit, i když jim úplně neporozumím. Díky tomuto boji jsem  poznal, jak může tato duchovní služba přinášet člověku radost a naplnění. Dnes můžu prohlásit, že jsem jednal , jak nás Bible nabádá:

„Bojuj dobrý boj víry,chop se věčného života, k němuž jsi byl povolán a pro nějž jsi učinil dobré vyznání před mnoha svědky.“ (List Timoteovi 6:12)

A dobře vím, že to rozhodně nebyl poslední boj víry v mém životě…

Vít Pechanec